Jindy dělali teplé koupele z vrbového listí. Také se doporučovalo rozpustiti hrnek másla, ponořiti do něho dukát, a nemocný se musel dvakrát denně, vždy půl hodiny, na ten dukát dívati. Pak žloutenka přešla. Rostly-li při domě kopřivy, chodil na ně nemocný denně močit, až uschly — pak se uzdravil. Nejstarší lék proti žloutence: do vyhloubené žluté mrkve se postižený vymočil, načež se pověsila na nit do komína. Po seschnutí upadla a nemocný byl zdráv.
„Złý vjetr" čili „šlak" (mrtvice): „Była-i na pú těła enom", tak ji zažehnávala bohyně.
„Žmání", „kŕče" či křeče se léčily tím, že se postižená místa stahovala konopnými nitmi, předenými a soukanými od Lucie až do Božího narození. Dále odvarem pelyňku a hlístníku a jiných bylin anebo teplými náčinky ze žitných otrub. Na opuchlý žaludek přikládali obklady z uvařeného červeného vína a nakuřovali tabákem.
Podobné a jiné nemoci jakož i jejich léčení jsou vypsány v X. kap. Mor. Slov. Pro Zálesí, jak jsem dodatečně zjistil, jest mnoho nemocí i receptů shodných s těmi, jež E. Peck zapsal v článku „Lid na Vyzovsku".1) Tam jest též vedle starožitných prvků o léčení uvedena zmínka o nehygierické pověře, která byla před lety i na Zálesí rozšířena, že totiž dávali těžce nemocným do lůžka neb pod lůžko „čuňku", t. j. mořské prasátko, na něž nemoc přešla, ono zdechlo a nemocný se uzdravil.
„Zeliny." Nejčastějšími přirozenými léky jsou léčivé byliny, u nás zvané „zeliny", které se musely trhati za rosy před východem nebo po západu slunce v květnu. Znalost léčivosti bylin není u soudobých evropských národů tak stará, jak se obecně myslí. V nejstarších dobách byly některé rostliny uctívány, jiné měly funkce věštící, některých se užívalo v lidových obyčejích a pověrách vůbec. Četné druhy rostlin svými rozmanitými tvary, vůní, zápachem, křehkostí, tvrdostí, lýkovitostí, ostrostí, palčivostí, výrony šťáv udivovaly primitivního člověka, ktery, nemoha si všechno toto vyložiti, přikládal jim nejdříve kouzelnou a zázračnou moc. Čím dále jdeme do hor, tím více zná lid rostliny, které pomáhají dívkám k mládencům, neplodným k dětem, potřebným k penězům a ke štěstí vůbec, anebo zase proti čarodějnicím a nepohodlným démonům. Zná i jejich lé-čivost, ale zřetel pověrečný převládá. Jistěže teprve osobními zkušenostmi a zkouškami, jimž za obět padly četné životy lidí i zvířat, člověk se naučil znáti podstatu léčivosti. Pastýři a lidé blízcí přírodě znali léčivé byliny více proto, že mohli jejich účinky pozorovati osobně hlavně na dobytku, který se určitým travinám vyhýbal, za jinými chtivě pospíchal, z některých rostlin, jako na př. z „česnáčku" (Aliaria officinalis) nebo „smraďutej zeliny" (Geranium Robertianum) dával mléko páchnoucí, z „krvavníka" a jiných bylin mléko zabarvené a pod. Usuzoval i z dobytčí stolice a trusu všech živočichů. Takové poznatky se dědily,2) množily, dokud široká agrarisace nezpůsobila úbytek neobdělané půdy,
1) Časopis Vl. mus. spol. olom. r. 1895. Též u M. Václavka, Čes. lid VII, str. 124.
2) Dosti však znají od lékařů i lékárníků. Porodní bába Bělotka z Doubrav vypravovala, že na Březůvkách byl u porodu lékař. Snad opomenutím nevzal s sebou prostředků k zastavení porodního krvácení. Když pak se krvácení dostavilo, uvědomil si teprve hrůzu situace. Bylo to v době, kdy v žitě bují námel (Secale cornutum). Nemeškal, připravil z něho na rychlo lék, ženu zachránil a námel učinil populárním.