Luhačovské Zálesí


Antonín Václavík, Luhačovice 1930

„Smrť" je příbuzným oznamována „strašnýma snama". Někdo vidí po dvoře bě-hati bílé, často i bezhlavé konisko, jinému se zdá, „že sa v izbje provaliła bíłá sťena", atd. Smrtelné nemoci předcházejí sny o těžkých, kalných povodních, v nichž se někdo z příbuzenstva potácí, nebo někdo vidí „ojínovatěné" plody švestek neb třešní, zralé žito, hada a pod. Díra po vypadnutém neb vytrženém zubu vpředu znamená smrt blízkého příbuzného, vzadu z další přízně.

„Zjavné znaméní" smrti jsou: pád obrazu se stěny, zastavení hodin, zhasnutí světla, samovolné otevření dveří, padání omítky, „praščání" stolu, nejvíce však děsí, jestli ve stavení neb v jeho bezprostřední blízkosti „ryje krtica", zpívá-li slepice neb jestli „v jednom kusi" ťuhýká na blízku ťuhýk: „Póóť, póóť, póóť!" Někteří lidé vidí dokonce, „jag bíłá roba obchodí kołem stavéní. Takové ropsko při domňe viděli aj dědáček Kováříčkovi z Újesca a také na to hneť umřeli."

Jiní vidí v blízkosti chlapečka, ukazujícího stále jedním směrem, nebo se na ně sápe shluk černě oděných mužů, že musí volati ze sna na domácí, aby je odehnali. Někdo vidí černé „deščiska", černé psy1) neb černé ovce. Jindy se ukáže bojujícímu o život bez hlesu „bílé ropsko, keré nemá žádnéj podoby"2). Někteří staří, jimž se líbilo na tomto světě, pili prý odvar rostliny „błúd", aby smrt zabloudila od nich.

Kdo zemře nečekaně, „ten sa istě nemodlíł k svatéj pani Barbórce za ščasnú hodinku smrti". Kdo neumírá „znáhła", dává se pro lepší jistotu zaopatřit. Přiveze-li kněze vozka do přespolní vsi k nemocnému, a koně hrabou nohama, zemře chorý, stojí-li klidně, okřeje. „Ná, ge kom ide panáček s Pánem Bohem?!" „Ale toš g Antošovi Boráňovém, že už dĺho nebude, a snáť už uděłáł aj poslední vúlu" (i „pořádek", „poručénství", neb „destament").

Umírající činí závěť v přítomnosti starosty a dvou svědků, pokud možno písemně. Matka dělí děti šatstvem, peřinami a natkaným plátnem, aby měly „fšeci rovno, a po smrti sa nežhrały" (též „neskřéniły mezi sebú"). Bývá ovšem také někdy dělení štědré jen k poslušným dětem a tvrdé k neposlušným. „Veť ani Pámbu enom tak neotpúščá."

Umírající si poroučí, jaký má býti pohřeb, zda obyčejný či slavný s konduktem,

1) „Hleťte ti černí psiska — vy ích nevidíte, ale já ano!" pravili pořát strýček Hanáčíkovi z Březnice, dyš mněli umřít.

2) Když jezdil dědeček Bogár na formánky po světě, potkal jednou na silnici bíle oděnou ženu. Prosila, aby ji vzal na vůz, že mu dobře zaplatí. Když jí pomáhal na vůz, lekl se, že byla samá kost. Strachy ujížděl k dědině, ale ona sama po chvíli řekla: „Dosť, mosím ít tot do młýna". Za vezení mu dala „štyrku", a slíbila, že bude dlouho na světě. Právě v tu noc ve mlýně zemřel mlynář. Byla to jistě smrt. Stařeček, který se dožil 105 roků, kdykoli za štyrku něco koupil, octla se mu opět v kapse. Marie Janíčkova, 52letá z Hřiv. Újezda: „Naši babjénka procítli jednúc v noci a viděli za stołem sedět bíłú paňu, a tá ím řekła: ,Čekaj sa, do pjeti rokú umřeš‘, a umřeli punktum." Běžná pověrčivá proroctví o smrti jsou: Říká se, že kdo na Boží narození upadne na ledě, do roka zemře. Ve Slavičíně a okolí se vykládá, že kdo chce vědět, umře-li toho roku, má jíti o půlnoci se Silvestra na Nový rok na hřbitov. Tam uvidí choditi kolem kostela lidi se svíčkami. Který má svíčku dlouhou, neumře, který krátkou, zemře do roka. Prší-li na Mláďátka, mrou toho roku malinké děti. Prší-li na Jana, umírají starší, na Štěpána, dospělí a na Boží narození, staří. Prší-li na Mláďátka dopoledne, umírají mladí, prší-li odpoledne, umírají staří. Za šťastného bývá pokládán ten, kdo zemřel v pátek. Má-li v neděli pohřeb, byl ještě šťastnější, protože se každý za něho u kostela pomodlí.