ZLIDOVĚLÁ UMĚLECKÁ ŘEMESLA
Hrnčířství. V kapitole o domu jsem vypočetl místa výroby, odkud byla pestře malovaná keramika donášena na Zálesí. Zde kvetlo jenom primitivní hrnčířství a kamnářství, a to ve Velkém Ořechově, Bojkovicích, Sehradicích, Pozlovicích a ve Štítné. Do poslední obce dostalo se hrnčířství z Pozlovic, kde bývalo hrnčířů několik, čemuž nasvědčuje „postavník" (cechovní znak) s kubaňou a džbánem na jedné a sv. Filipem na druhé straně, který stával v pozlovském kostele. Z posledních hrnčířských rodů byli Halúzci, kteří měli dvě hrnčířské peci, tam kde je nyní dům „Prčúj" či „Ba-čákúj". Tato rodina vymřela kol r. 1850. Hrnčířstvím se zaměstnávala i rodina Ambrožů, kteří již jen po přeslici bydlí v hrnčířském domě č. 8, kde se posud říká „u hrnčířú". Z tohoto rodu obíral se hrnčířským řemeslem Vinta Ambrož, zemřelý kolem r. 1850, a jeho syn Ferdiš, narozený r. 1822 a zemřelý r. 1880. Poslední zanechal tři dcery a jednoho syna, který se však věnoval obuvnictví. Nejmladší z dcer Anně bylo 16 let, když otec zemřel. Povolala si na výpomoc bratrance Antoše Ambrože, vyučeného hrnčířství u otce a v tom čase již usedlého v nedaleké Štítné. Ale ještě toho roku přišel ze Střelné u Val. Klobouk do Pozlovic tovaryš Lipínský, který, vida úhlednou sirotu a pěkně jdoucí řemeslo, pojal ji za manželku. Zemřel r. 1911. Syn František z tohoto manželství byl velmi dovedný. Jednal jsem s ním o pozvednutí a zdokonalení starého řemesla, když v to přišla válka, po níž brzy zemřel.
Pracovalo se z domácí hlíny z různých ložisek v okolí vesnice a pamatuji, jak se nejdříve přebírala, mísila nohama i rukama, vystruhovala atd. Hrnčířský kruh a pomůcky byly velmi primitivní. Hotové zboží se po vysušení vypalovalo ve dvou homolovitých pecech 2½ m vysokých, které měly po stranách dva otvory na rozdělávání ohně, s jedné pak strany otvor jakoby dveřový, jímž se zboží v peci k vypalování „hranilo". Nad otvory byly sopúchy, jimiž odcházel kouř a jimiž hrnčíři nahlíželi, lesklo-li se zboží, což bylo znakem jeho vypálení. Vypalovalo se v době, kdy nebyly mrazy, a za bezvětří. Pec se vytápěla vesměs borovým suchým dřevem, ježto zátopem bukovým by nádobí popraskalo.
Výrobky se glasurovaly na tmavohnědo a černo tím, že se do glejtu přimíchal za mokra mletý domácí „bruštýn" (Braunstein), zelené barvy docilovali přimícháním měděného popela. Dosahovali i polevy pěkně oranžové, s menším zdarem modré a bílé.
Za všech dob se vypalovalo nádobí nepolévané nebo polévané jen vnitř. Aby nepolévané nádobí nebylo příliš porésní, uzavřel se po určité době kouř v peci, čímž nádobí dostalo tmavý, tuhový vzhled; zvalo se „cigánské" a hladilo se po vytažení z peci čmárovitě „křemelicú".
Bylo-li třeba některé zboží přizdobiti, malovalo se bílou hlinou pod polevu, a sice pomocí nádobky, viz obr. 289, zvané „malovátko" neb „kukuška", do jejíhož zobáčku byl vložen sříznutý brk. Zel, malovaného zboží se dochovalo nepatrně a nemnoho předmětů zajímavých formou aneb plasticky zdobených z výroby Vincence Ambrože a jeho syna Ferdinanda podařilo se mi zachrániti pro museum v Luhačovicích. Jsou to na př. dva zelené kachle a hrnec na med na tab. CXXVI, obr. 333, dále barokní, oltáři podobná, hnědě polévaná kropenka na tab. CXXV. Ostatní výrobky na té tab. jsou většinou již od Ferdinanda; ty pak nedosahovaly úrovně výrobků otcových. Pozoruhodné jest, co všechno pozlovští hrnčíři ve svých pecech vypalovali. V plastice byli to andělé a svatí, hotovení do výklenků, kočky a kohouti na kamnové kupole, rámy na obrazy, kachle ozdobené figurami střelců a svatých, svícny atd. Ze zboží užitkového byly to hrnce nejrůznějších, často i antických tvarů, na mléčné produkty, med i povidla, dvojačky, džbány, mísy, talíře, kubaně, rendlíky, láhve, květináče, bábovky, máslenky, včelařská okuřovadla, rožky na nadívání jaternic, písařská posypadla, kalamáře, sirečníky (schránky na sirky), bálešníky, svícny, podstavce k lampám, makovice na ukončení štítů, píšťalky o jedné i několika dírkách, často ve tvaru ptáků a j. Některé z uvedených předmětů nalézáme na tab. CXXVI, jiné v museu v Luhačovicích. Pozoruhodné jsou též vrapované džbány, točené na způsob barokních sloupů.
Poslední hrnčíř Lipinský, o němž byla zmínka, poléval již jen hnědě a černě;
Obr. 289. „Kukuška" k pomalování nádobí.