Luhačovské Zálesí


Antonín Václavík, Luhačovice 1930

Vývoj národního vědomí. Poměr k jiným kmenům nebyl zvláště vyhraněn, poněvadž obvod Zálesí, jak již v předmluvě řečeno, neměl ostrých přechodů. Vysmívali se hojně kopaničářům z okolí Lopeníka a sice jejich zaostalosti; Slováci z Pováží a z Bo-šáckých končin byli považováni za zloděje dobytka. Smáli se Němcům, ještě však více Hanákům, jež Zálešáci nemohli „ani patřit" pro jejich lakomství. Prý „spješéj by dostáł čłovjek od našských ludí kobyłu, jak od Hanáka kobylinec" a pod.

O lidech z Čech neměli tolik jízlivých přísloví a povídaček jako v jiných krajích, poněvadž patrně jejich příliv do chudších krajů nebyl velký. Zato v době bezprostředně před válkou poznávali je z řad učitelů, dělníků, pracujících na regulaci, a několika přistěhovalců. Nejvíce se jim vysmívali pro rozdíly jazykové a známou zpívavost řeči. Posmívali se jim: „Jendoó!" „Copaák?" „Poď k voběduú!" „Copak máme?" „Ale knedlíci se zélím a hoľubové." Ale jak jsem sám poznal, byl lid místy poučován, že Češi jsou vrtkaví, nespolehliví (důkaz prý již bitva na Bílé hoře) a lstiví, že „každý hraje o čłovjeka, aby ho okmíníł" a nakonec se mu vysmál. Komu na tomto rozdělení záleželo, jest s dostatek známo.

Jinak se na Zálesí cítili vždy Zálešáky, jak viděti i z písní, citovaných na str. 8, ve styku s úřady byli Moravany, mluvili „po moravsky" a „po moravsky" také psali.

Kmenové vědomí Valachů ve Slopném (jimž přezdívali Horňáci nebo Tanuťáci podle rčení ťanuťa) anebo Slováků na Ořechovsku (jimž s opovržením říkáno Doláci) vštěpováno bylo teprve v posledních dvou desítiletích podle toho, jak který učitel kam Zálesí přidělil.

Němce nenáviděli od doby roboty, ačkoliv se vlivem rakouského úřadování, lázní a „svjetových ludí", odcházejících do Rakous, Německa a j. za účelem obživy, přikládal němčině vždy větší význam. Ba, někde se vyskytlo i přání, aby se také ve škole němčině vyučovalo. Nevšovští miškáři, pokud jim za dřívějších dob šlo dobře řemeslo v Maďarsku, netajili se úmyslem, žádati i vyučování maďarštině. Několik rodin, jež se do Rakous vystěhovalo, a několik dívek, provdaných do Němec, se v německém prostředí asimilovalo.1) Nevím, je-li to vtip, ale v Sehradicích prý po převratu hledali někoho, kdo by uměl dobře německy, aby mohl jeti do Prahy vyjednávati v obecních potřebách. Skutečné národní uvědomení přinášelo teprve učitelstvo v době ani ne 40 let a obecně se vžilo teprve za války a po ní. U starých schází posud.

Vývoj náboženského vědomí. Jestliže kde spojuje nás přítomnost s minulostí našich předků, jest to jistě v životě náboženském. Tento fakt je nám nad jiné důležitý nejenom pro studium náboženské historie, ale i při výzkumu lidu vůbec.

O nejstarším pohanském náboženství svědčí zachované nebo různě zkomolené zvykoslovné detaily, běžná rčení o skřítkovi, paromovi (jako na př. „ký parom ťa sem nese", „aby do ťa parom tisíc střeł bíł" a pod.), vědomá i podvědomá víra v různé nadsmyslné mocnosti a tajné síly a tisíce pověr, jimiž jest namnoze posud život lidu protkán. Nic

1) Viz též o národním uvědomení v kap. V. str. 188 a str. 208—210.