jevů, zbavené vší stranickosti a agitace, za stejně důležité jako studium ostatních složek duchovní kultury lidové anebo studium hmotných tvarů a věcí. Nelze je ovšem jako hmotné věci lehce kartogramovati, ale jejich probadání osvětlí problémy, jež se váží k jiným složkám národopisného a zvláště sociologického studia. Po té stránce doufám, že se mi podařilo sebrati mnoho cenného materiálu, který vlastně měl s poznatky, uloženými v ostatních kapitolách, doložiti, na kolik jsem se dostal k podstatě věcí, jak jsem v úvodě slíbil. Ač mám materiál zpracován, přece upouštím od jeho publikování pro nedostatek místa a přesunuji jej na místo příhodnější.
Duševní bohatství, nedostatky a povaha lidu. Řekl jsem v úvodní kapitole, že bych chtěl dohlédnouti i za hmotné tvary věcí k duchovní podstatě lidu. Proto jsem se snažil ve všech kapitolách alespoň některými postřehy tomu zadost učiniti. Za tím účelem kladl jsem též při vhodné příležitosti vedle jiných tyto otázky:
1. Který okamžik byl v mém životě nejšťastnější a proč? — 2. Který okamžik byl v mém životě nejnešťastnější a proč? — 3. Jaké jest největší mé přání a proč? — 4. Jmenujte tři lidi ze Zálesí, které považujete za nejlepší a proč? — 5. Jmenujte tři lidi ze Zálesí, které považujete za nejhorší a proč?
K zodpovědění měli dotazovaní několik týdnů času a z větší části odpovídali písemně. Otázky byly dány osobám, o nichž jsem předpokládal, že odpovědí upřímně. Mám za to, že se také odpovídalo pravdivě, ač nezodpověděna přesně otázka prvá (kde někteří dotázaní začali místo o svém okamžiku vypravovati např.: „Nejšťastnější okamžik ve svém životě měl p. Baťa..." atd.), pak otázka čtvrtá a pátá, kde měli býti vyjmenováni pouze lidé, zrození na Zálesí. Mnozí přes to, že slíbili odpověděti, nakonec „s tím nic nechtěli mnět". Případy odpovědí, vypočítaných na sebechválu, a takové se hravě poznají, jsem vyloučil. Byly to zejména takové, které mi zprostředkovaly jiné osoby, jako učitelé, v nichž zprostředkující byli nápadně chváleni. Je zřejmé, že přece jen dotázaní podléhali vlivu osobností. Několik šťastných zprostředkovaných odpovědí jsem dostal toliko od J. Černíka a mlynáře F. Hamalčíka.
1. Nájščasnější sem byla za słobodna. Teda mňéł čłovjek, co chťéł — doma fšeckého — galánú dosť — toš co? Teda sem była nájščasnější. 2. Nájneščasnější sem była, dyš mně muš umřéł. Sama sem ostáła — dětí nebyło — toš teda sem była nájneščasnější. 3. Návječí přání? Přeju si ešče, aby mňe Pánbu dáł zdraví a vjeku. Tam nigdo nech neponáhlá, odkáť sa nevrátí. 4. a 5. Ná-horších ludí neznám a nájlepších také néni; fšeci máme nejakú chybu. (Narozena 1852.)
1. Já sem nebyla nigdy ščasná. 2. Nájneščasnější sem byla, dyš sme vyhořeli: teda sme pozbyli fšecko. 3. Nájvječčí přání mé jest, dybych mňeła pokoj a dosť peněz, abych mňeła byt do smrti jak živa. 4. a 5. Nájhorších ludí ani nájlepších nebudu menovat — jak sa praví: „gdo sa ohne, každý je křivý". (Narozena 1856.)