168
129. Syneček do vojny jede.
(Sušil.)
Syneček do vojny jede, syneček do vojny jede,
a své milé přikazuje, a své milé přikazuje.
Za sedum let zas přijedu,
zlatý prsten ti dovezu.
Sedum let se nevdávala,
pořád na něho čekala.
Když už sedmý rok dochází,
panna na trávu vychází.
Potkal tě ju v poli jonák,
toho regimentu voják.
Takyli se, má rozmilá,
budeš vdávat jako jiná?
A já se vdávat nebudu,
na milého čekat budu.
Tvůj milý se už oženil,
já sem na jeho svatbě byl.
Co mu zkážeš, Anduličko,
červená, bílá růžičko?
Zkazuju mu toli zdraví,
co je v tomto háju trávy.
Zkazuju mu toli ščestí,
co je v tomto háju listí.
Co mu vzkážeš ješče více,
krásná sivá holubice?
Zkazuju toli hubiček,
co je na nebi hvězdiček.
A toli dobrých noclehů,
co je na světě kostelů.
Zkazuju mu toli dítek,
co je v tom háječku kvítek.
Zatočil se a zasmál se,
zlatý prsten zasvítil se.
To je prsten s mého prstu,
ten sem mu dala na cestu.
Kostelíček v černém lese, —
poď, má milá, sezdáme se.
Pojal on ju za ručičku
a vedl ju ku kostelíčku.
Od kostýlka před faráře,
co ty ruce štolou váže.
Dyž je začal svazovati,
ona počala plakati.
Co pak pláčeš, moja milá,
má Andulko roztomilá?
A jak já nemám plakati,
neví o tom otec, máti!
Ani moje tovaryšky,
co chtěly být za družičky.